TOTEM A TABU

První tři úvahy jsou jakousi přípravou k celkovému závěru, který je uveden v kapitole čtvrté. V prvních dvou kapitolách autor vysvětluje základní pojmy: totemismus a tabu. Při vysvětlování těchto pojmů se opírá o autory, kteří se touto problematikou zabývali a vede s nimi polemiku. Při zkoumání tradic divochů zjišťuje určitou podobnost s chováním svých neurotických pacientů. Třetí kapitola je specifická tím, že se v ní autor zaměřuje na využívání a předávání myšlenek na ovládání určité skupiny lidí. Člověk si vytvořil bohy, které mají mimořádné schopnosti, aby mohl ovládat ostatní členy svého kmene. Tímto způsobem vysvětluje různé kulty a náboženství.

Bázeň před incestem

V této úvaze se autor zaměřil na pravidla exogamie mezi příslušníky primitivních kmenů a dále potom na vysvětlení pojmu totemismus. Při svém zkoumání sleduje zvyky a pravidla chování primitivních obyvatel Austrálie a dalších primitivních kmenů a zjišťuje zcela nelogické souvislosti mezi totemismem a incestem těchto obyvatel. Jedná se o to, že každý kmen má svůj totem, který uctívá. Tento totem má ve většině případů podobu nějakého zvířete. S. Freud dává do souvislosti uctívání totemu s přísným zákazem incestu mezi členy daného kmene. To znamená, že se nejedná jen o incest mezi příbuznými, ale celé skupiny, které uctívají svůj konkrétní totem. Totem není jen předmětem vyrobeným lidskou rukou, jedná se o posvátný předmět, kdy daný symbol (zvíře) má moc ovlivňovat život daného kmene. Totem je pro tento kmen posvátný. Není proto možné  vyobrazené zvíře zabít apod.

Freud jako psychoanalytik si klade otázku, proč se tito primitivní divoši tak velice incestu obávali.
S. Freud se při své medicínské praxi zaměřuje na oblast sexuality a zkoumá, jaký vliv má sexualita na život člověka. U svých pacientů zjistil, že incest způsobuje neurózy. Proto ho způsob řešení zákazu incestu u divochů velmi zaujal. Svá odhalení potom formuluje v dalších částech své knihy.

Tabu a ambivalence citových hnutí

V této úvaze autor definuje pojem tabu v souvislosti s jeho možným dvojím chápáním. Na jedné straně je tabu hodné uctívání a na druhé straně jde o něco nečistého a zakázaného. Z toho nakonec vyplývá určité omezení a trest v případě porušení daného tabu. Zaujala mne myšlenka:

"Kdo přestoupil tabu, stal se sám tabu".

Člověk, který porušil tabu se stává vyloučeným. Toto vyloučení, ale může využít ve svůj prospěch tím, že vytvoří novou skupinu nebo porazí dané tabu v čele s vůdcem skupiny a stává se vůdcem skupiny on sám. Autor využívá znalostí, které získal při sledování svých neurotických pacientů. Konkrétně se zabývá rozporuplností vztahu mezi otcem a synem. Syn uctívá svého
otce a zároveň ho nenávidí a touží zaujmout jeho místo. S těmito závěry potom pracuje dál ve čtvrté úvaze a propojuje tak totemismus, incest a tabu.

Animiusmus, magie a všemohoucnost myšlenek

Zde se Freud, jak název předurčuje, zabývá animismem. Animismus je nauka o pojetí duše, v širším pojetí o duchovních bytostech vůbec. Tělo má duši a po smrti duše opouští tělo a stává se duchem, ale zůstávají mu některé jeho lidské vlastnosti. Freud vysvětluje víru primitivních národů. Kromě animismu se zabývá magií. Pomocí magie, silou svých myšlenek je možné ovládat různé lidi a skutečnosti běžného života. Freud předpokládá, že vývoj názorů lidstva na svět přecházel od animistické fáze (člověk připisuje všemohoucnost sám sobě) k fázi náboženské (člověk připisuje všemohoucnost bohům s možností bohy ovlivňovat dle svých přání) po fázi vědeckou (zde pro všemohoucnost už není místo). Pro podepření své teorie na několika příkladech ukazuje, jak dalece nutkavé představy a myšlenky ovlivňují život neurotika.
S. Freudovi jednoznačně vychází, že náboženství je vyšinutost, kterou věda překoná.

Infantilní návrat totemismu

Tato čtvrtá část je nejdůležitější, protože odhaluje autorův záměr, co chce svým dílem říci. Základem všeho je příběh o otci, kterého zabili a snědli jeho synové, aby získali jeho moc. Ale nejen moc nad skupinou, ale i jeho sílu a svatost.
Při prvním přečtení mi příběh přišel jako velmi absurdní a vykonstruovaný. Postupně jsem však zjistil, že určité zákonitosti tam jsou. Je zajímavé, že Freud odkazuje na podobný příběh o zabití tyranského otce vypuzenými a spolčenými syny, který uvádí Atkinson. Je jen otázka zda se
jedná o souběžné tvrzení nebo Freud použil Atkinsonovo zjištění.

Hlavní myšlenka knihy

Hlavní myšlenkou knihy je dokázat, že veškeré náboženské uctívání má základ v prehistorickém příběhu o vraždě otce, který byl vůdcem tlupy a byl zabit svými syny. Toto své tvrzení dokazuje pomocí totemismu incestu a tabu. K doložení své hypotézy používá zákaz incestu, oidipovský komplex a totemické oběti. Svá tvrzení opírá o výsledky zkoumání svých neurotických pacientů.
Při formulaci svých názorů využívá výsledky bádání Robertsona Smitha. Tento badatel a kritik bible tvrdí: "Oběť a slavnost jsou u všech národů jedno a totéž, každou oběť provází slavnost a žádná slavnost se neobejde bez oběti. Obětní slavnost vedla k radostnému povznesení nad vlastní zájmy, ke zdůraznění sounáležitosti s druhy a božstvem"
Specifickým projevem oběti byla smrt. Oběť (např. zvíře) umírá, aby dala sílu všem členům klanu. Protože zvíře bylo zároveň totemem (posvátné), jednalo se o požívání zakázaného totemického zvířete. Usmrcené zvíře členové klanu následně oplakávají.

"Nářek nad mrtvým je vynucen strachem z hrozící odplaty a jeho hlavním účelem je, svalit ze sebe odpovědnost za zabití".

Na podporu tvrzení R. Smitha připojuje Freud své poznatky z psychoanalýzy, když tvrdí: 

"Totemistické zvíře je náhradou za otce, a s tím souvisí i rozpor, že byť bylo zakázáno je zabít, je jeho usmrcení svátkem, a ač se usmrcuje přece se oplakává"

Jako další podpůrnou argumentaci využívá Freud Darwinovu teorii o pratlupě, kde je dominantní samec, který skupinu ovládá Ostatní samci jsou mu podřízeni a čekají na svou příležitost, aby byli oni vůdci tlupy. Po této přípravě zveřejní šokující příběh o otci, zavražděným svými syny, kteří ho následně snědí. Vztah synů ke svému otci je ambivalentní, protože ho nenávidí a přitom ho uctívají. Odvážili se společně udělat to, co by jednotlivě nedokázali. Strach a úcta, kterou mají k totemu je vlastně úcta k zavražděnému otci.
Co je výsledkem tohoto hrozného činu. Je to strach z trestu a stud nad tím, co udělali. Proto se domluvili, že se to již nesmí opakovat. Výsledkem toho je potom nové tabu, které se postupem času zpřesňovalo a byl vytvořen soubor pravidel, který se nazývá morálka. V desateru se toto omezení přetaví do přikázání "NEZABIJEŠ" .
Každé porušení tabu nutně potřebuje očistu. To znamená oběť. Absurdita Freudovi teorie mne nejvíce překvapila, když ji aplikoval na křesťanství.

"V křesťanském mýtu byl dědičný hřích člověka nepochybně prohřeškem proti bohu-otci. Vykupuje-li Kristus lidstvo z břemene dědičného hříchu tím, že obětuje vlastní život, nutí nás k závěru, že tento hřích byl vraždou. Podle zákona odplaty, hluboce zakořeněného v lidském cítění, lze vraždu odčinit pouze obětováním jiného života, sebeobětování poukazuje na krvavou vinu. Vede-li toto obětování vlastního života k usmíření s bohem-otcem, mohl být odpykávaný zločin jedině otcovraždou."

Potom pokračuje ve svých tvrzeních dál. Dochází k závěru, že se Kristus touto obětí stává bohem místo svého otce. Proto dochází i ke změně náboženství. Náboženství otce vystřídalo náboženství syna. Na základě těchto skutečností lid slaví totemickou hostinu. Jde o přijímání těla a krve syna. Ti kdo jsou na hostině a přijímají tělo a krev se posvěcují a ztotožňují se synem, nikoli s otcem. Nepochopení křesťanské nauky potom dává věta:

"Křesťanské přijímání je však v podstatě opětovným odstraňováním otce, opakováním činu, za který je potřeba pykat "

Z výše uvedeného textu, kdy jeho teorie o vraždě otce jeho synem, byla aplikována na křesťanství, vidíme, že S. Freud napsal své dílo proti náboženství. Snaží se dokázat, že se jedná o stálé opakování tabu ohledně vraždy a uctívání otce, jako svého boha. Toto zjištění mne vede k tomu, že i když jednotlivé jeho poznatky, které zjistil při vyšetřování svých neurotických pacientů jsou zajímavé a částečně pravdivé, není možné je aplikovat na všechny situace a každého člověka, protože každý je jedinečný. Některá jednání mají obecnou platnost a jiná ne.

S. Freud shrnutím těchto jednotlivostí vytvořil konstrukci, která pravdivá není. Při podrobnějším zamyšlením nad jeho dílem je zcela patrný účel, proč tuto knihu napsal. Kromě toho, že byl ateista a osvícenec, tak tímto svým dílem vede polemiku se svým žákem C.G. Jungem, který naopak náboženství chápal a měl na ně zcela jiný pohled.

Co mne překvapilo a bylo pro mne zcela nové?

Určitě vysvětlení podobnosti mezi totemickou hostinou divochů a přijímáním těla a krve křesťany.
Jsem křesťan a vím, že přijímání eucharistie má zcela jiný význam než oběť za vraždu boha-otce.
Potom mne zaujaly příběhy některých Freudových pacientů. Zcela neuvěřitelný je příběh malého chlapce, kterého klovla slepice do pohlavního údu a on se od té doby identifikoval se slepicemi a převzal jejích chování. Choval se k nim ambivalentně. Zabíjel je a zároveň je litoval a hladil. Jeho snem potom bylo stát se kohoutem a mít kolem sebe slepice. Stal se součástí skupiny  slepic. Slepice byla jeho totemem a zároveň tabu. Oidipovským komplexem se stává skutečnost, že chce mít ve svém stádu i maminku.
Je možné, že takový pacient skutečně existoval, ale není možné jeho chování přenést do obecné roviny na každého člověka.

Mirek