V následných odstavcích předkládá autor i jiné důvody, proč lidé chodí nebo nechodí do kostela, do společenství farnosti. V samotném úvodu mě velmi zaujalo autorovo srovnání bohoslužby a filmu, které začíná historkou, kdy jeden mladík před udělením svátosti biřmování svému biskupovi na otázku zda bude chodit každou neděli do kostela odpovídá:

"A vy byste chodil každý týden na stejný film?"

Líbí se mi odpověď:

"Chodit na eucharistii není jako chodit kina. Člověk může přijít do kina rovnou z ulice a nechat se převálcovat dramatem na plátně. Pohltí ho příběh, který začíná a končí během několika hodin. Eucharistie je však drama celého života člověka - od narození po smrt a ještě dál."

V následujících kapitolách se autor věnuje eucharistické bohoslužbě se vším co k tomu patří a přirovnává ji k dramatu, které má tři dějství rozdělené do scén. V prvním dějství se věnuje odpuštění jako návratu domů k Bohu. Tato spojující myšlenka se mi líbí, i když ne s každou větou bych souhlasila.

Dále se autor věnuje tichu a jeho důležitosti při naslouchání Božímu slovu. Líbila se mi zmínka o filmu Velké ticho, který jsem sama shlédla s nadšením. Zajímaly by mě reakce lidí u nás v Evropě. Vzpomínka na zvěstování Panně Marii je mi velmi blízká, Pannu Marii vnímám jako vzor usebranosti a mluvíme-li o naslouchání Božímu hlasu, má zde své nezastupitelné místo. Panna Marie inspiruje autora i v dalších kapitolách o kázání. Tyto kapitoly jsou naplněny mnoha myšlenky, které mi velmi ztížili vybrat jednu více oslovující.

V oddíle o vyznání víry jsem ocenila autorův pohled na stvoření propojený s vděčností za dary - plody přírody - tedy to, co nám Bůh svým stálým tvořením dává a my si ne vždy plně uvědomuje, kolik Boží lásky a lidské práce za tím je. Velmi mě potěšila citace od Mistra Eckharta:

"V knize Zjevení je psáno, že náš Pán řekl lidem: 'Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě.' On tam stojí, setrvává tam, čeká, až budeme připraveni, otevřeme mu dveře a pustíme ho dál... Čeká na otevření dveří mnohem naléhavěji než ty. Ty jsi pro něj tisíckrát nezbytnější než on pro tebe... Přesto se možná ptáš: .Jak je to možné? Já jeho přítomnost necítím.' Ale podívej se! Vnímat jeho přítomnost není v tvé moci, ale v jeho. Když se to pokládá za vhodné; ukáže se; a když chce schová se."

Velmi silně jsem v tomto kontextu vnímala potřebu věrnosti, stálosti, tedy nutnost pravidelně se podílet na budování vztahu s Bohem i prostřednictvím lidí ve společenství - jinak řečeno další jasná odpověď na otázku: "Proč chodit do kostela?"
Jak píše autor o několik odstavců před tím:

"Velkou část křesťanství tvoří čekání..."

V českém jazyce máme krásné slovo "očekávání", které se mi v tomto spojení nabízí. Pokud Bůh nemluví očekávám, že opět zaslechnu Jeho hlas; pokud se cítím na poušti, očekávám nalezení studny... Ne vždy bude návštěva kostela a společenství spojená s překvapujícím prožitkem, ale každopádně bude přínosná i když Boží přítomnost nevnímáme. Autor věnoval myšlenkovému proudu o vděčnosti mnoho odstavců, zaznívá v nich více odpovědí na titulní otázku: "Proč chodit do kostela? 'Eucharistie' znamená 'díkůvzdání'. Jdeme tam, abychom veřejně vyjádřili svou vděčnost"

Část bohoslužby, kdy neseme a přijímáme dary je výstižně shrnuta v tomto odstavci"

"Jsme jako oni tři mudrcové, kteří dali své dary Ježíši. Jejich ruce jsou teď prázdné, proto mohou svobodně přijmout, cokoliv jim Bůh dá, na rozdíl od Heroda, který se na to dítě dívá jako na hrozbu pro svůj majetek, svůj královský úřad a bohatství. Jeho ruce jsou příliš plné na to, aby mohl přijmout dar, který je v Kristu nabízen i jemu. My jsme v důvěře a naději všechno položili na oltář, a tak jsou naše ruce otevřené pro přijetí Božích darů, těla a krve jeho Syna."

Na nesení darů navazuje připomínka poslední večeře. Autor na začátku textu připomíná slavný výrok svatého Tomáše Akvinského:

"Milost zdokonaluje přirozenost."

a navazuje na fakt, že člověka formují události, krize, které v životě prožívá. Všechny myšlenky, které autor spojuje s chvílemi eucharistické modlitby jsou natolik plné, že se stěží vypisuje jen kousek. Je jich mnoho a zároveň se v jedno spojují. Chvílemi jsem v těchto odstavcích knihu odkládala, neboť jsem přestávala vnímat její obsah. Ale pochopila jsem k čemu autor směřuje - křesťanství jako konec násilí - jen láska. Autor zde souborem mnohých myšlenek ukazuje, jak psal v úvodu: "Každé dějství je přípravou dějství následujícího. Nasloucháním Božímu slovu rosteme ve víře. Připravuje nás to, abychom se mohli společně modlit vyznání víry a prosit za to, co potřebujeme. Ve druhém dějství nás víra vede k naději. Od přípravy darů do konce eucharistické modlitby si připomínáme, jak v předvečer své smrti vzal Ježíš chléb...
Tváří v tvář selhání, násilí a smrti je nám dána naděje... V závěrečném dějství, od Otčenáše dál, kulminuje naše naděje do lásky. Připravujeme se na přijímání." V nedávné době jsem kvůli onemocnění prožila chvíli, kdy mi volal pan farář, že jede okolo a má s sebou Pána Ježíše, pokud chci přijmout. Já jsem s tím nepočítala, nebyla jsem připravena na tuto návštěvu. Věděla jsem, že tak rychle se nestihnu připravit. Teprve při psaní této reflexe si uvědomuji hloubku potřebné přípravy před přijímáním.

Velmi mě to překvapilo a potěšilo kolik myšlenek a slov z této knihy se mi vracelo během bohoslužby. Potom teprve přišlo poslední dějství - poslední část díla a bohoslužby.

"Políbení pokoje je znamením vítězství navzdory všemu tomu, co útočí na lidské společenství."

ve mně vyvolala mnoho let starý prožitek. Byl člověk ke kterému jsem z pochopitelných důvodu necítila lásku a současně jsem vnímala, že by bylo třeba dát toto do pořádku. Dlouho jsem nevěděla jak. Nechtěla jsem pokořit ani sebe ani jeho. Pak přišel okamžik, kdy jsem se v průběhu bohoslužby rozhodla, že půjdu a podám mu svou ruku na znamení pokoje ikdyž byl na druhé straně kostela. Tento Kristův pokoj jsem v ten okamžik přála upřímně nám oběma. Bylo to vítězství. Vítězství nad vším nedorozuměním a bolestí.
Zajímavé pro mě byly v podobném duchu napsané věty:

"Shromažďujeme se na znamení toho, že přijímáme dar Kristova nezničitelného pokoje. Uznáváme, že jsme v kostele ne proto, že jsme přátelé, že máme rádi jeho přátelskou atmosféru nebo že sdílíme stejné náboženské představy, ale proto, že jsme jedno v Kristově pokoji. ... Nezáleží na tom, jestli se cítíme sjednoceni, ale na tom, že pokoj je dán."

Déle jsem se pozastavila nad větami:

"Být členem církve znamená mít podíl na Kristově pokoji,

bez ohledu na to, jak znepokojeni se možná cítíme."

nebo o několik stránek dál:

"Víra je počátek přátelství, otevření očí, abychom všechno viděli jinak."

a na stejné straně ještě:

"V lásce objevujeme, kým jsme v druhých."

Následuje připomínka kázání papeže Benedikta z roku 2006 nad veršem sv. Pavla (Gal 2,20).

I tato věta z Nového zákona mi zní v kontextu textu této knihy nověji. V posledních odstavcích, které jsou věnovány Božímu požehnaní na cestu, abychom sloužili, vydávali svědectví a nesli Kristovu lásku do světa, mě hluboce oslovil obraz církve - těla vyjádřený autorem:

"...rytmus shromažďování společenství kolem oltáře a vysílání do světa patří k okysličování života-krve církve.

Bez něho by církev přestala dýchat a zahynula by."

A tak se lze vrátit na samotný začátek knihy. Jedno jako příprava druhého. Přicházíme, abychom se vrátili domů, k Bohu v tajemství Trojice, kde jsme posíleni a obnoveni a odcházíme abychom přicházeli. V duchovní literatuře dávám přednost jiným knihám. Tato kniha byla pro mě náročná k přečtení, rušilo mě mnoho myšlenek různých dalších lidí a jejich příběhů, odvádělo to moji pozornost, hledala jsem souvislosti, kde je autor možná ani neočekával. Jsem ovšem velmi ráda, že jsem ji přečetla a mnohé z ní pro svůj další život načerpala.
Tento text bych ráda ukončila autorovou větou, která je v úvodu celého díla:

"Eucharistie je drama o třech dějstvích,

skrze které se podílíme na Božím životě

a díky kterému se nás už teď začíná dotýkat Boží štěstí."

Markéta