Papež Řehoř IX. ho nazval Archou Zákona.

Bylo to proto, že měl vynikající paměť a znalost Písma. Tradovalo se oněm, že kdyby shořely všechny biblické texty, dokázal by je napsat znovu. Ve své době proslul jako divotvůrce, který dělá zázraky. Byl to obdivuhodný kazatel a zpovědník. Boží lid za ním chodil mnoho kilometrů, aby ho uviděl a uslyšel jeho kázání. Vedl skromný život s pohledem na svého Pána. Tomu podřídil všechno. Jako mladíka ho oslovila kněžská služba řeholníka.

Nejprve u dominikánů a potom u žebravého řádu sv. Františka. Jeho křestní jméno bylo Ferdinand. Řeholní jméno Antonín přijal po sv. Antonínovi (poustevníkovi) na základě poznání své nové cesty. Proslavil se rovněž jako neohrožený bojovník proti heretikům tehdejší doby: valdenským a katarům (albigenští).

Přezdívalo se mu "Kladivo na bludaře".

Záminkou pro vznik těchto herezí byly špatné mravy tehdejších prelátů, kteří se vzdálili Kristovu učení a žili požitkářský život. Na rozdíl od nich kataři žili život ctnostný, ale pravdu neměli. Slovo katar je odvozeno od katarze tj. očišťování. V naší zemi je slovo katar známější pod názvem kacíř. Svatý Antonín porážel bludaře v brilantních diskusích o Písmu a svým svatým životem.
Po přečtení této knihy jsem si uvědomil dvě věci:

Za prvé je důležité znát život svatých, abychom poznali jejich životní zkoušky

a mohli se z nich poučit. 

Za druhé, myšlenky, které oni vyslovili a byly pod vlivem Ducha svatého,

nám mohou pomoci poznávat Boha a sebe.

Toto poznání bylo pro mne nové. Dříve jsem nechápal, jak mi mohou pomáhat lidé, kteří žili ve zcela jiných podmínkách kdysi velmi dávno. Není to tak. Svatý Antonín mě přesvědčil, že je potřebné znát staré pravdy a stále se učit z poznání druhých. Některé z myšlenek sv. Antonína, které se dochovali z jeho kázání, uvádím v následujícím shrnutí.

Lidé po něm chtěli nové zázraky a on jim odpověděl:

Chceme-li věřit, buďme rozvážní a nechtějme vidět hořící keř nebo rozvazovat řemínky u svých opánků, nechtějme vidět tajemství Božího vtělení. Věřme, jen věřme - to stačí. Vždyť i moudrý Šalamoun praví: není slavné zkoumat slávu slavných. Mějme silnou víru a vyznávejme ji prostým způsobem. 

Na to mu lid odpověděl: "My máme víru".
Jenže jakou. Slovo víra - fides, se skládá ze dvou slov - facare (konat) a dicare (mluvit). Pokud konám, to co mluvím, je má víra pravá. A tato víra mě zachrání. Pán v evangeliu říká: "Vstaň a choď, tvá víra tě zachránila." Jenže je víra a víra.
Věřit Bohu je něco jiného než věřit Boha a ještě něco jiného je věřit v Boha.
Věřit Bohu znamená mít za pravdivé to, co Bůh říká - ale to dělají i lidé zlí. I my přeci věříme nějakému člověku, ale nevěříme v něj.
Věřit Boha znamená uznávat, že Bůh je Bohem - ale to přece věří i ďábel.

Ale věřit v Boha znamená, milovat Ho, znamená jít k Němu, patřit Mu a stávat se údem Jeho těla. Jen když hříšník takto věří, bude ospravedlněn. Kde je totiž takováto víra, je také důvěra v Boží milosrdenství Pán v evangeliu sv. Matouše praví. Jste synové těch, kdo zabíjeli proroky (Mt23.37). Dovršte tedy činy svých otců. Falešní křesťané, synové satanovi, kteří jste lhali Bohu a svévolně porušili smlouvu podepsanou při křtu svém. Vy v sobě samých dennodenně kamenujete Otce i svého Pána Ježíše Krista. Díky němuž si říkáte křesťané. Jeho samotného, to znamená Jeho víru, chcete zabít.

Sv. Antonín velmi výstižně vysvětluje, co je pravá víra. Nestačí jenom věřit, že Bůh existuje a je mocný. Ani nestačí věřit, že jeho slovo je pravdivé. To je velmi málo. Věřit, znamená mít vztah.
V tom prvním případě, nemám vztah žádný. Pouze uznávám jeho existenci a sílu. Ve druhém případě se již trochu o něho zajímám. Uznávám, že jeho slovo je pravdivé a má moc mi pomoci. Toto je náš nejčastější vztah k Bohu. Mám-li nějaký problém, prosím Boha o odpuštění. Případně Ho o něco žádám. To všechno je jen na povrchu. Věřit v Boha, znamená Ho milovat. Zcela se do Něho ponořit. Být s Ním. Vytvářet s Ním jednotu. Být skutečným křesťanem, znamená být Kristův.
Pokud takoví nejsme, jsme křesťané falešní. Zpronevěřili jsme se svému slibu (křtu) a svým životem Boha i Ježíše kamenujeme.

Sv. Antonín tuto myšlenku rozvádí: 

Vaši otcové zabíjeli proroky a Vy svým životem zabíjíte víru v Boha. 

Vaše víra není živá a pravá!!
Mnozí se cítili uraženi jeho slovy. Myslili si:

"Do kostela chodíme. A že hřešíme? Kdo nehřeší?
A jaké děláme hříchy? Nikoho jsme nezabili, tak o co mu jde?"

Proto Antonín pokračoval:

Ježíšovo slovo je tvrdé a není příjemné ho poslouchat.

Hovoří o umrtvování těla a pohrdání tímto světem.

Někteří posluchači to již nevydrželi a odešli. Antonín k těm zbylým pokračuje:

Pyšný nad sebou nesnese žádnou autoritu. Chraňte se pýchy, děti. Pýcha odvádí od Boha. Jako vichřice vyrve strom i s kořenem, tak vyrve pýcha člověka z Boží náruče. A starejte se hlavně o věci Boží. Pamatujte na krále Kýra, když dobýval Babylon. Daleko od města nechal rozdělit tok Eufratu na několik menších toků, a tak mohli jeho vojáci pohodlně projít korytem řeky až k samému Babylonu. Takto byl zabit mocný král Baltazar.
Babylon je jako naše duše. Eufrat je naše mysl a koryto řeky je milost Ducha svatého. Když chce ďábel dobít naši duši, nejprve rozdělí naši mysl pod záminkou bratrské lásky nebo nezbytné nutnosti, na mnoho dílčích starostí.

A jakmile je naše mysl takto rozdělena na různé starosti, koryto řeky vysychá. A až vyschne docela, město je dobyto a rozum zabit. Proto nemějte tolik starostí.

Svatý Antonín byl pokorný, při zpytování svědomí zjistil, že někdy při kázání nemluví hlasem Božím, ale lidským, proto se před každým kázáním modlil:

Ó světlo světa, Bože jediný.
Otče, který nám dáváš duchovní milosti,
a znáš vše dřív, než to stvoříš.
Napřáhni svou ruku,
dotkni se mých rtů
a učiň z nich ostrý meč,
abych dokázal srozumitelně vyjádřit Tvá slova,
abych dokázal věrně vyjádřit Tvé divy.
Vlož do mého srdce svého Ducha,
abych Ho směl pochopit,
abych Ho směl vlastnit,
abych o Něm směl rozjímat.
Prosím Tě, abys mě láskyplně,
milosrdně a mírně inspiroval svou milostí.
Uč mě, prosím, veď mě a posiluj,
co přichází z mých smyslů a myšlenek.
Veď mě a pomáhej mi svou radou,
moudrostí a milosrdenstvím.
Amen.

Na den obětování Páně (nyní svátek Uvedení Páně do chrámu - Hromnice) měl toto kázání:

Vidíte, že dnes držíme v ruce hořící svíčku. Ta se skládá z knotu a vosku. Oheň symbolizuje božství, vosk lidství, knot krutost Pánova umučení. Blahoslavená Panna dnes přinesla a obětovala svého a Božího Syna v chrámě. Proto dnes věřící přinášejí a obětují oheň na rozžaté svíci. Tyto tři věcí - oheň, vosk a knot - symbolizují pravé pokání. Oheň symbolizuje žár lítosti, který vypaluje všechny naše hříchy až do kořene. Vosk symbolizuje vyznání všech hříchů. A jako oheň rozpouští vosk, tak plyne ze žáru lítosti vyznání a po tváři toho, kdo se vyznává, tečou slzy. Knot symbolizuje hořkost zadostiučinění.    (kázání vychází z textu Lk 2.21-39)

Mirek